Jak medvídek Sherwood zachránil noční oblohu

Bylo nebylo a možná spíš bylo, než nebylo…

Jak naši čtenáři vědí, malá Adélka, tříměsíční holčička, má v pokojíčku starodávnou dřevěnou truhlu s okrasným kováním a v ní se každou noc odehrávají kouzla, která by dospělí nikdy nepochopili.

Plyšové hračky díky medailonku, který má na svém krku kouzelný bílý jednorožec s růžovým rohem, zažívají svá dobrodružství a žijí pohádkový život v nekonečném prostoru plném radosti, něhy a smíchu.

Vždy, když se zpod mráčků noční oblohy vynoří měsíc a ozáří kování, pohádka začíná. Teprve první paprsky ranního slunce pohádkový svět zamykají a nechávají jej odpočinout do další noci.

Toho dne začínalo vše jako obvykle. Plyšové hračky spaly v truhle tak, jak je Adélčina maminka uložila. Pak jako šíp prosvištěl vzduchem první paprsek měsíčního světla a odrazil se od kování. To skoro neznatelně zazářilo, jako by jím projel elektrický proud, a v truhle začal život. Všechny plyšové hračky se probouzely. V Králičí Lhotě, Medvědím Háji i pod Sloním Vrchem vstávala všechna zvířátka k nočnímu životu. Skleněná i vyšívaná očka se proměnila a ony se na sebe koukaly těmi svými, opravdovými a živými.

Plyšoví medvídkové se zdravili, králíčci s dlouhýma ouškama jimi stříhali na pozdrav a sloníci se dotýkali svými choboty, aby přivítali další noc. Štěstí bylo všudypřítomné a další noční dobrodružství mohlo začít.

Pak se ale plyšový medvídek Sherwood zadíval na noční nebe, které bylo součástí světa v truhle, a v očkách se mu objevily starosti. Hned svolal všechny své ostatní medvědí kamarády a ručkou ukazoval na temné mraky, které se tiše nasouvaly přes zářící hvězdičky.

„Něco se děje,“ zašeptal trochu vystrašený medvídek všem svým kamarádům, kteří sledovali plující mračné koráby po nebi a ve skupině to souhlasně zabrumlalo.

„Vydám se za jednorožcem a zeptám se ho, co to znamená,“ dodal odhodlaně.

„Buď opatrný,“ zašeptala Justýnka, růžový usínáček medvídek, který stál hned po jeho pravici. „Budu se o tebe trošku bát,“ dodal kaštanový medvídek s proužkovanou šálou kolem krku, který stál hned vedle Justýnky.

„Nebojte se, přátelé, určitě to není nic tak strašného,“ odpověděl jim a vydal se na cestu.

Cesta do zámku kouzelného plyšového jednorožce vedla po kamenné cestě středem plyšového světa. Hned jak vyšel z Medvědího Háje, zahnul kolem Sloního Vrchu, pokochal se kouzly Motýlí Louky plné různobarevných svítících motýlků, a ještě pestřejších květin. Pak už minul Králičí Lhotu a na konci cesty lemované svěží zelenou travičkou spatřil nádherný, bílý zámek s růžovými věžičkami a obrovitánskou kovanou branou, která byla vždy dokořán.

Ještě, než se vydal na poslední úsek cesty, zvedl znovu hlavu a zadíval se na temná mračna, která teď už zakrývala většinu oblohy. Ještě pár minut a neuvidí ani měsíček, pomyslel si. Rozhodl se tedy utíkat. Plyšové nožky skákaly z kamínku na kamínek rychleji a rychleji, aby to stihl. A už byl u brány. Hurá, pomyslel si, stihl jsem to.

Za branami zámku, na útulné upravované zahradě, stál spanilý plyšový jednorožec. Jeho růžový roh vydával tlumené pohádkové světlo, když s ním mířil vzhůru k nebi, které už se zaujetím nějakou dobu sledoval.

„Taky sis toho všiml?“ zeptal se medvídek, když viděl, že není sám, koho temná mračna znepokojují.

„Ano,“ odpověděl zamyšleně.

„Co to znamená?“ zeptal se medvídek a věděl, že moudrý jednorožec bude odpověď znát.

„Ve starých knihách ukrytých v komnatách mého zámku jsem o tom četl. Naše nebe nám říká spoustu věcí, jen vědět, co které symboly znamenají.“

„A co znamená tento?“ Medvídek chtěl rychle odpověď a jednorožce tónem svého hlasu trochu vybízel k rychlejšímu prozrazení.

„Víš, že tato truhla, tenhle svět i my všichni patříme malé Adélce, Sherwoode?“ začal jednorožec s vyprávěním.

Medvídek jen pokývl hlavou.

„Když je malé Adélce dobře, je šťastná a spokojená, i náš svět je plný radosti a smíchu, kytičky rostou, motýlkové poletují a spanilý měsíc tiše pluje oblohou, aby ozařoval náš svět. Jsou tu ale symboly, které nám ukazují, že se něco děje. Že se naší Adélce nedaří tak dobře, jak by mohlo.“ Vyprávěl, když pochodoval mezi rozličnými pohádkovými rostlinkami tam a zpět.

„A co znamená tento symbol?“ ptal se horlivě medvídek.

„Myslím, že malou Adélku bolí bříško a myslím, že si s tím maminka s tatínkem neumějí poradit. Už když dnes měsíček vyplul na oblohu, měl jsem pocit, že slyším její usedavý pláč.“

„Můžeme malé Adélce nějak pomoci?“ zeptal se spěšně medvídek připravený pomoci s čímkoli, aby bylo holčičce brzy dobře.

„Jistě, že můžeme,“ odpověděl jednorožec, když se znovu zadíval na medvídka a přestal hloubat ve svých myšlenkách a vědomostech načerpaných ze starých knih. „Můžeme jí přinést kouzelný prášek, který připravím, a bolení bříška bude pryč.“

„A máš ten prášek?“ naléhal medvídek, který neustále přešlapoval z místa na místo.

„Vždycky mám připravené všechny ingredience, které jsou na jeho tvorbu potřeba, tentokrát mi ale chybí lístky Stopbolístky obecné, kterou střeží motýlkové na své louce přímo uprostřed jako nejvzácnější z nejvzácnějších rostlin. Když ji získáme, Adélka přestane plakat.“

„A dají nám ji motýlkové?“ ptal se medvídek, jako by chtěl slyšet jen pozitivní odpověď.

„To si nejsem tak jistý,“ řekl napůl polohlasem a spíše pro sebe plyšový jednorožec. Pak se otočil na medvídka, ostře ho provrtal svýma zvídavýma očkama a začal: „Jsi dost statečný, abys je šel o bylinku požádat? Já bych zatím připravil zbytek toho, co je pro prášek potřeba.“

„Jsem statečný, jsem přeci ten nejstatečnější z nejstatečnějších medvídků, jsem medvídek Sherwood.“

Tolik odhodlání v medvídkově hlase jednorožce překvapilo a potěšilo zároveň.

„Dobrá tedy,“ přikývl a na jeho rohu se zableskl poslední paprsek měsíčního světla, než byl sám měsíc polapen temnými mračny.

„Vezmi si lucerničku, abys viděl na cestu,“ řekl a ukázal na kovanou svítilnu, která stála u brány. „Budu tě čekat, buď rychlý a zbytečně se nezdržuj, aby bylo Adélce co nejdříve dobře.“

Medvídek na nic nečekal, pokynul hlavou, otočil se, chytil do tlapek lucerničku a pelášil směrem k motýlí louce. Cestu dobře znal, nikdy se přímo na louku neodvážil, ale rád sledoval život na ní z povzdálí. Bylo uklidňující, vzrušující i okouzlující zároveň, jak něžná světélkující stvoření poletují z květu na květ, jak ochutnávají pyl z každé z pohádkově kouzelných rostlin a jak si po takové hostině omývají své nožky a upravují spanilá křídla.

Už stál na kraji louky, už viděl první záblesky motýlích křídel, jak je lucernička ozářila, pak už jenom krok a byl na louce. Jako by gravitace přestala fungovat a každý jeho skok byl trojnásobně delší a o poznání větší než na cestě předtím. Připadal si trochu jako motýlek, který se najednou probudil v jejich světě. Koho se má ale zeptat? Kdo mu pomůže?

Ještě ani nebyl u prvního motýlka, aby se mohl zeptat, když ho vyrušil hlásek z temnoty.

„Proč jsi přišel do našeho světa?“ rozlehlo se tichem.

Otočil se směrem, odkud hlásek vycházel. Nastavil lucerničku a sledoval, jak se hned vedle něho roztahují úžasně velká, duhově barevná křídla toho nejkrásnějšího motýla, jakého kdy viděl. Odraz lucerničky jim dodal tolik jasu, až Sherwooda očka přecházela.

„Já, já…,“ zakoktal údivem i překvapením zároveň, „jsem vás přišel požádat o bylinku, kterou potřebuji do kouzelného prášku, aby Adélku přestalo bolet bříško,“ vyhrkl ze sebe rychle.

„Víš ale, že Stopbolístka obecná je nesmírně vzácná rostlina,“ odpověděl motýl, z něhož sálala důstojnost, autorita i krása najednou.

„Vím, a kdybych pro vás za to mohl cokoliv udělat, nebudu váhat ani vteřinku,“ přispěchal s odpovědí, která doufal motýlka obměkčí.

„Dobrá, medvídku, chceš-li tu rostlinu, bude tvoje. Na oplátku chci ale tvoji pomoc. Má královská dcera Josefínka si včera hrála s kouzelnou perličkou, kterou my motýlci potřebujeme, aby nám naše křidélka zářila jasnými a snovými barvami. Když byla na druhé straně louky u vysoké a hluboké trávy, perlička se jí ztratila. Přines mi ji a já ti dám lístek Stopbolístky obecné, který potřebuješ.“ Motýlek mluvil tiše a pomalu, tak, aby medvídek každé jeho slovo dobře vnímal.

„Temných trav se nebojím, záleží mi na Adélce, naší obloze i kouzelném světě. Ukaž mi cestu a za chvíli jsem zpět,“ ujistil ho Sherwood rychle.

Možná to nebylo tak dlouho, co si byl medvídek jistý svojí statečností, ale teď na kraji vysokých, temných a mohutných trav možná malinko byl. Ale bylo to přeci pro Adélku, pro plyšového jednorožce i pro všechny jeho plyšové kamarády, tak co mu zbývalo. Statečně natáhl lucerničku před sebe a ta jako by mu ukazovala cestu. Své světlo natáčela doprava, doleva i rovně, přesně tam, kam chtěla, aby její majitel šel. Netrvalo dlouho a pod obrovitánským listem se cosi zatřpytilo. „Sláva,“ pomyslel si, byla to perlička! Bleskurychle ji zvedl a pelášil, seč mu jeho plyšové nožičky stačily zpátky k motýlkovi.

Další události plynuly tak rychle, jako by Sherwood žil ve svém vlastním snu. Předal perličku, vzal si lístek bylinky, který už na něj čekal. Samozřejmě nezapomněl slušně poděkovat a hop a skok a byl na zámku. Proběhl branou, vyskákal bílé mramorové schody, tlapkou bouchl do dveří, až to zadunělo a ony se rozletěly, a už koukal na jednorožce, který stál u mohutného dřevěného stolu uprostřed. Zadýchaný mu podal lístek a vesele se usmál. I jednorožec se usmál a uznale pokynul.

„Svůj úkol jsi splnil skvěle, Sherwoode, jsem na tebe pyšný,“ řekl mu jednorožec. „Kouzelný prášek bude za minutku hotový.“

„Jak ho ale dostaneme k Adélce?“ přemýšlel medvídek.

V tmavém koutu místnosti se cosi pohnulo. Dva tři dusavé kroky a před Sherwoodem stál dráček Lamaze, kterého jednorožec zavolal z jeho ohňové jeskyně. „Vím, že bys prášek Adélce doručil nejraději sám, Sherwoode,“ přemítal jednorožec, jako by četl medvídkovy myšlenky. „Lamaze je ale šikovný dráček a rychlejší než tvé medvídkové tělo, proto jsem ho požádal o pomoc.“

Medvídek chtěl chvíli odporovat, pak mu ale došlo, že má plyšový jednorožec pravdu jako vždy, a že jeho moudrost je větší než medvídkovské odhodlání, a tak jenom přikývl. „Nezoufej ale, o kouzlo klidné noci a Adélčino štěstí určitě nepřijdeš,“ konejšil ho, když předal měšec plný připraveného prášku dráčkovi, který se neuvěřitelně lehce vznesl nad zámek.

Pokynul medvídkovi, aby s ním přistoupil k prapodivné kovové fontánce zdobené kovanými plyšovými hračkami po obvodu. Špičkou kopýtka se dotkl temné modré hladiny, ta se zachvěla a začala se měnit. Medvídek by překvapením skoro spadl na svůj plyšový zadeček, když zjistil, že v hladině vidí obraz Adélčina pokoje.

Pak už sledovali dráčka Lamazeho, jak vylétá z truhly, jak krouží nad Adélčinou maminkou, která seděla v křesle vedle Adélčiny postýlky a ustaraná i unavená na chvilku zavřela očka. Viděl i Adélku, jak v její náručí sice spí, ale na jinak něžném obličejíčku má zarmoucený výraz. Všiml si, jak dráček uvolňuje měšec, jak se z něj valí kouzelný prášek, a pak spatřil kouzlo na vlastní oči. Prášek se tiše snášel k Adélčinu bříšku, jemně se třpytil, a když se bříška dotkl, spící Adélce se na tváři objevil úsměv.

Byl nebo nebyl, ale doufejme, že byl, svět, který stráží své miminko, který je s ním spojený a kde stříbrný měsíček znovu vesele svítí a září na slavícího statečného medvídka Sherwooda, moudrého plyšového jednorožce i úžasného dráčka Lamaze a jejich přátele.

© mrnatum.cz/Jan Švehla 2025 Všechna práva vyhrazena.
Obsah je chráněn autorským zákonem a nesmí být kopírován, šířen ani jinak využíván bez výslovného souhlasu autora.